Tisk lze obecně rozdělit do čtyř základních kategorií: a) knihtisk; b) hlubotisk; c) litografie; a (d) tisk podle šablony.
Knihtisk je jednou z nejstarších tiskových metod. Využívá reliéfní desku s vyvýšeným povrchem. Při tisku se na povrch písma nanáší inkoust, který se následně přitiskne na papír. Inkoust na povrchu písma se přenese na povrch papíru a vytvoří otisk. Sazba, sazba Lenor, knihtisk, galvanické pokovování a hlubotisk patří ke knihtisku.
Hlubotisk je tisková metoda, která využívá ruční nebo mechanické rytí k vyřezávání čar, čímž se na tiskové desce vytváří zapuštěný znak nebo obrázek. Při tisku se nejprve čáry nebo drážky vyplní inkoustem a poté se na ně přitlačí připravený papír. Papír absorbuje inkoust a vytváří otisk. K hlubotisku patří lept, rytina a hlubotisk. Litografie se někdy nazývá chemický tisk, což znamená, že tištěný obraz a tisková deska jsou ve stejné rovině. Je založen na principu "olej a voda se nemíchají" v tisku. Tento typ tisku zahrnuje mechanické nebo ruční promítání obrazu na kamenný nebo kovový povrch a následné chemické ošetření povrchu, aby oblasti obrázku přijímaly inkoust-, zatímco prázdné oblasti nikoli. Během tisku se na papír přenesou pouze oblasti -přijímajících inkoust a vytvoří se otisk. Fotolitografie, hlubotisk a ofsetový tisk patří k plošnému tisku.
Tisk šablony zahrnuje tisk šablonou, vysekávání-, inkoustový tisk a sítotisk. Princip šablonového tisku spočívá v tom, že při tisku se tlakem přenese inkoust skrz perforace šablony na podklad (papír, keramika atd.), čímž se vytvoří obraz nebo text. Šablonový tisk je nejjednodušší forma šablonového tisku, pocházející z konce 19. století. Tento tisk zahrnuje vytvoření šablony na speciálně vyrobeném voskovém papíru pomocí psacího stroje nebo stylusu, poté tisk inkoustovým válečkem na šablonu, čímž se dosáhne požadovaného efektu tisku na substrát. Mezi metodami šablonového tisku je nejpoužívanější sítotisk.
Moderní sítotisk se technicky liší od ostatních tří typů tisku a je také ze všech čtyř nejuniverzálnější. Lze tisknout na papír, karton, dřevo, plast, textil, keramiku, kov, kožešinu a jejich kompozitní materiály. Lze jej použít k tisku nejen plochých předmětů, ale také kulatých, konvexních, konkávních a nepravidelně tvarovaných předmětů. Proto je sítotisk nevyhnutelným produktem. Protože jsou však jeho technické detaily považovány za obchodní tajemství, byl jeho vývoj relativně tichý. Přesto se stále vyvíjí a vyvíjí a jeho budoucnost je jasná.
Vývoj moderního sítotisku vznikl ve Spojených státech amerických. Počínaje průkopníky Harrym Leroyem Hiettem a Edwardem A. Owensem začal sítotisk již na počátku 20. století (1901-1906). První pokus o sítotisk provedl Francis Willette z Detroitu, Michigan, USA, který sítotiskem vlněné vlaječky.
Sítotisk zahrnuje připojení šablony s obrázkem nebo vzorem na síto pro tisk. Zástěny jsou obvykle vyrobeny z nylonu, polyesteru, hedvábí nebo kovové síťoviny. Když se substrát umístí přímo pod síto se šablonou, tisková barva nebo barva se protlačí skrz otvory sítě pomocí stěrky (ruční nebo automatické stěrky) a natisknou se na substrát. Šablona na sítu utěsní některé otvory v síti a zabrání tak pronikání inkoustu; mohou procházet pouze oblasti obrazu, výsledkem je obraz pouze na substrátu. Jinými slovy, sítotisk využívá pro tisk pronikání inkoustu tiskovou deskou. Proto se tomu říká sítotisk a ne sítotisk nebo tisk na hedvábnou tkaninu, protože jako sítotisk lze použít nejen hedvábí, ale také nylon, polyesterové vlákno, bavlněnou tkaninu, bavlněnou tkaninu, nerezovou ocel, měď, mosaz a bronz.
